 |
   |
  |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Korsika 2011
Petr zahájil nedělní den výstupem na vrchol nad zátokou. Dostatek schůdných stezek v trnitém porostu mu dovolil dorazit tam záhy. Odtud ofotografoval okolí a vyřídil esemesky.
 |
 |
Zbyněk naléhal na brzké vyplutí a tak Petr rychle seběhl dolů. Za velmi mírného vánku vypluli hodinu před polednem. Kolem 14h minuli Capu di Senetosa, tedy urazili asi jen čtyři kilometry. Petr hrozil jsem Zbyňkovi, že už nebude vstávat před polednem, protože to nemá smysl. Stejně fouká až odpoledne. Po té začal vát svěží severozápadní vítr a loď uháněla s plachtami nastavenými na motýlka slušných deset kilometrů v hodině.
 |
 |
U Tizzana Zbyňka napadlo pověsit se na kotevní lano za loď se šnorchlem a brýlemi. Petr tedy uvázal kotevní lano ke kýlovým tyčím a vypustil ho za loď. Vyslovil ještě obavu, aby na tom laně za chvíli nevisel místo Zbyňka „velký bílý“. Zbyněk se vrhl přes palubu. Že se zachytil lana, poznal Petr podle zpomalení z deseti kilometrů za hodinu na sedm. To už se přiblížili Capu di Zivia a Petr řídil loď do úzké mezery mezi útesy. Kdyby Zbyňka ztratil, poznal by to podle zrychlení. Na hluboké vodě se Zbyněk vrátil na loď. Procházení po palubě z tenkých tyčí a plátna vyvolával ve Zbyňkovi strach, aby křehce vypadající plavidlo nerozšlápl, ale nakonec zvládl několik cest tam i zpět bez poškození lodi. Vystřídali se u kormidla, abysi vlečení za lodí vyzkoušel i Petr. Pohled to byl úchvatný. Skály zvedající se pod hladinou osídlil bohatý podmořský život. Petr projel jsem úzkým sedlem v podmořském skalním hřbetu a sledoval, jak jeho druhé úbočí mizí v modrých hloubkách. Když nebylo co pozorovat, doručkoval k lodi a vyšplhal na palubu. Ujal se opět kormidla a Zbyněk navigace. Podle Zbyňkových odhadů měli zpoždění proti plánu. Bylo třeba zrychlit plavbu. Odpoutali jsme se tedy od pobřeží a nabrali kurz k mysu na obzoru. Za mysem mělo být kryté kotviště. Chtěli totiž pobýt na pláži Roccapina, odkud je dobrý přístup k nedávno objevenému menhirovému poli. Další den chtěli doplout k Bonifaciu. A tak uháněli po hladině s větrem v zádech rychlostí deset až dvanáct kilometrů v hodině. Žádná mělčina se pod nimi z hlubin už nevynořila. Když se přiblížili k mysu před nimi, zjistili, že věž na něm nemá obvyklý kruhový půdorys, ale čtverhranný. Za mysem se vynořilo Bonifacio.
 |
 |
Zbyněk se kál: Navigační chyba byla způsobena mnou a to především pro ztrátu jedné z papírových satelitních map pobřeží. Nemalou měrou přispěla eufórie z plavby na "zadák" kdy trimaran přímo letěl po vlnách a má hrdost se nechala unášet na vlně nostalgie a obdivu starých mořeplavců. Pobřeží bylo tak daleko, že pozorováním z úrovně hladiny mi uniklo několik důležitých orientačních bodů. Nutno na mou obhajobu podotknout, že z moře je všechno stejné a i když nám slunce přesně ukazovalo čas, chybělo měřítko rychlosti, která byla skutečně 10km/h a možná i víc.
Pečlivě zkoumali břeh, aby našli zátoku k zakotvení dříve, než se ocitnou v městském přístavu. Přistáli v malebné kryté zátoce. Rozhodli se, že do objevené zátoky se vrátí na odpočinkový den po prohlídce Bonifacia. Podle předpovědi měl vát vítr nad dvanáct metrů za sekundu a to by pro loď nemuselo být na moři bezpečné.
 |
 |
 |
 |
Petra v noci probudilo šustění. To liška dělala inventuru zásob. Petr na klacek nedosáhl, tak po ní hodil alespoň hrst drobného kamení. Lekla se, vyskočila a zastavila se u Zbyňka. Ten se akorát probudil a posadil. „Huš“ na ni nestačilo, ale několik dalších hrstí hrubého písku ji odrazilo.
© 2009, ABAMI |